Dosti „ostrý“ nadpis, že? Nutno ovšem podotknout, že věcný, přinejmenším každý čtvrtý člověk do 40-ti let dneska používá tuto oblíbenou vycpávku dost nadměrně, kde se tedy vzala taková popularita u slova které vlastně nic neznamená použijeme-li ho v běžném hovoru? Je asi zcela zjevné že slůvko „vole“ už od svého masového nástupu na počátku padesátých let minulého století nemělo znamenat nadávku, tehdy podle všeho vytlačilo známé „čéče“.

Mladá generace pravděpodobně potřebovala jakési „heslo“, ale asi sotva by postačilo cosi jako „srdcové eso“, chtělo to něco drsného, ano „vole“ bylo to pravé ořechové. Avšak, jak si mohou být lidé tak jistí že se opravdu myslí vůl, tedy kastrovaný býk? Možná se to nezdá moc pravděpodobné ale tato populární vsuvka je asi z němčiny. Jde pravděpodobně o zkomoleninu německého slova „bole“ či „buole“, což v některých německých dialektech znamenalo něco jako „brachu, brácho, kámo“ apod. Postupně se pak z tohoto slova stala vycpávka, jejíž význam lidé zapomněli. „Otec, absolvent sušické reálky, mi vyprávěl, že kdysi se v němčině ‚buolovalo‘ úplně běžně,“ tvrdí Lubor Mojdl.

Za hlavního šiřitele volování v Čechách se obecně považuje Jan Werich, s Voskovcem si tím navzájem vyjadřovali pochvalu… I germanisté potvrzují že „buole“ či „buhle“ se skutečně vyskytuje ve slovnících archaické němčiny, jde prý o výraz pro milého člověka, Použil ho i Goethe ve svém Faustovi.

Němci však v běžném hovoru používali ještě jednu vsuvku, a to „jawohl“ [javol] nebo zkráceně „wohl“. Mohli jsme tedy zkomolit toto slovo? Nebo snad naše česká povaha napomohla tomu, že jsme si stříleli z našich německých sousedů, horlivě chrlících jawohl (tedy „já vol“) a vesele jsme jim přikyvovali, že teda ty opravdu vol, tedy „ty vole“…

Jistá je však pouze jedna věc, neznám žádný jiný jazyk, v němž by název vykastrovaného býka či nějakého zvířete vůbec, fungoval jako konversační vsuvka, říká známý český lingvista Václav Huňáček. O to víc je pravděpodobné že se volem, původně vůbec nemyslelo rohaté zvíře.