Kapitola I: Kniha

„Dobrý den“, di vod tý sochy", s dovolením", pozor je to křehké uvolněte cestu!" Ty kráso, obětní dýka", ty seš expert, výš co to je živý obsah, neklopit?" Paní učitelko, pomóc je tu netopýr!" Říkáte si co to je? No tak to je londýnské museum, pravda je zde neobvykle rušno, někdo ukradl magický Mayský kámen (vzácný obsidián), je zde na exkurzi škola a hlavně přivezli zásilku nových exponátů ze středního Skotska. Crrr „Františku nešahej na tu vitrínu. Po několika hodinách se vše uklidnilo, Mayský kámen se našel, někdo ho omylem přemístil při stěhování, nyní byl stále v místnosti vyčleněné na skotské artefakty, pomalu se stmívalo a ostatní exponáty už skoro podřimovaly když… Najednou se rozrazily vysoké skřípějící dveře a do sálu rázně napochodoval pracovník muzea s hydraulickým vozíkem, vezl vitrínu s knihou, náklad těžce dosedl na podlahu uprostřed sálu, zpod stojanu se vyvalil obláček prachu a v exponátech hrklo. Když pracovník odešel tak se vše upřelo na nového příchozího. Po chvíli kniha těžce obrátila hrubou stránku, "to jste ještě nikdy neviděli knihu“, pokáral ostatní psací brk z 16-tého století. „Rozhodně ne tak starou knihu“ odpověděla náušnice z patnáctého. „Kroniku“. „Co?“ zeptal se hospodský podnos z Irska – sedmnácté století. „Je to kronika ty rádoby-exponáte.“ Prohlásila zednická lžíce bez držadla, všichni historici v muzeu jí považovali za misku na polévku a proto byla stále nevrlá, navíc patřila k nejstarším exponátům (osmé století) a právě ztratila své prvenství ( kronika měla na štítku psáno:

„neznámý rok původu – před Kristem). "Jsem kronika a co bych měla být jiného“? „Tak to musíš znát spoustu příběhů“ prohlásil podnos. V tom vykřikl kalich: super, bude mejdan s vyprávěním! „Chmpf“, odfrkla si zednická lžíce.

Dobrá, řekla kronika a otočila listem, všude se rozhostilo posvátné ticho a vyprávění začalo. Stránky tlusté knihy se velice rychle roztočily, na všechny strany létal prach, když v tom, kniha se zastavila zhruba v první třetině.

Kdysi dávno když ještě Anglie nebyla královstvím, žil na jejím území národ, nevím jak se jmenoval ale říkalo se jim prostě „Modří“. Byl to národ chrabrých bojovníků a těch nejlepších lučištníků. Řím je však považoval za barbary a tak se rozhodl je vyhladit a Anglii získat jako další provincii. Římané se rozhodli, že nejdříve vyhladí modré a teprve poté se dají v klidu do zabírání území. Tou dobou však ze severu přirazili své lodě ke břehům Británie Normané, pomalu ale jistě se probíjeli ke středu Británie, koho našli toho zabili, domy vypálili a jídlo si vzali.

V Římě, se toho času, sešli generálové a senátoři aby se rozhodli, jak povedou útok na hlavní stanoviště modrých, Gayus Aurelius předložil mapu. „Modří budou jistě bránit hlavně rovinu mezi pahorkatinou a hlubokou propastí, abychom se nedostali do jejich lesa.“ „Zajisté, nepochybně, plně s vámi souhlasím“, začalo se ozývat ze všech stran, každý si chtěl u generála nahrát a nikoho nezajímalo zdali je taktika dobrá nebo špatná. Každý prostě jen ohlodával kost, napájel se vínem a přitakával.

Zato Normané neměli o „Modrých“ ani ponětí. „A proč se jim vlastně říkalo Modří?“ skočila kronice do řeči náušnice. „Protože si malovali obličeje modrou barvou“, odpověděla pohotově kniha, náušnice si odfoukla: „ještě že to už Angličané nedělají“, „pokud ovšem nejdou na fotbal“, ušklíbl se kalich. „No tak, buďte zticha“, okřikl je psací brk. Kniha pokračovala ve vyprávění: Takže, Normané neměli o Modrých ani ponětí, valili se krajinou a bylo jim jedno jestli ti které zabíjejí jsou Modří nebo třeba růžoví se srdíčky. Ještě ve Skotsku se rozdělili na dvě větve jedna šla po západním břehu Británie a druhá si razila cestu středo-východem. Zvědi středovýchodní větve však přinesli zprávu o hlavním stanovišti modrých a vzhledem k neustálému narážení na římské hlídky už začínali tušit i něco o Římanech. Proto Normanský král Samuel, který šel se středovýchodní větví, rozhodl že počkají a vyslal posly k západním, aby co nejrychleji poslali alespoň polovinu bojovníků na pomoc.

Modří se již také sháněli přes půlku Británie, ale protože se nepohybovali přes otevřené pláně tak nenápadně jako v lesích, trvalo jim to velmi dlouho ale zburcovali snad celou Anglii.

Kapitola II: Jehla v kupce sena

Mezitím, byli Římané asi v půlce cesty k hlavnímu stanovišti Modrých, přes noc drželi hlídky, ale ne dostatečně. Byla to římská 17. noc v Anglii, mezi stany se mihla silueta, v mihotavém světle pochodní se pohybovala postava pomalovaná pruhy, modrými pruhy. Silueta se protáhla do stanu Gaya Aurelia. „Co mi zas chcete?“, štěkl Aurelius a neodtrhl oči od knihy kterou četl. V modrém hrklo, myslel že římský generál už bude spát, ale nenechal se odradit. Vytáhl falkonek, otevřel ho a namočil v něm špici dlouhé a tenké jehly. „S vámi otroky je to těžké, vy něco přinesete a nepromluvíte ani slovo, dokonce ani slovu nerozumíte! "Poslyš, i když mi nerozumíš, nejseš ty náhodou takovej ten velkej černej co umí jen to svoje hAve!?“ a odklonil hlavu od knihy. Jeho piknikový, napitý úsměv se rázně změnil v něco co by jste nechtěli vídat před spaním. To už měl na ústech ruku Modrého a jehla hladce zajela doprostřed jeho čela, asi půl palce nad nosním kořenem, trochu to lusklo a bylo dokonáno.

Druhý den bylo v táboře pozdvižení: „Kde je generál?“, „generál spí, nemůžete ho budit“, „k sakru, čert ať vezme spaní, generál to tu má celý na povel, nemůže vyspávat do aleluja!“. Kapitán rázoval do stanu, vstoupil, „generále, myslím že je nezbytné aby jste vstal a mohli jsme pokračovat v pochodu“, „generále? Generále!“, kapitán chytil Gaya Aurelia za rameno a otočil ho na záda, spatřil zděšený výraz hrůzy a strachu a nepatrnou červenou tečku na jeho čele. Celý jeden den pak strávili dohadováním kdo má nyní vést útok na Modré, nakonec se shodli že jej povedou všichni kapitáni.

Za jedenáct dnů se již schylovalo k první bitvě, mrholilo a byla mlha, Normané se srocovali za nízkým hřebenem a Modří na okraji lesa. Dlouhé hodiny tam stáli v dešti protože Normané se odmítali pohnout kupředu a nebyli na dostřel luků, snažili se vylákat Modré z lesa aby byli zranitelní. Ale šik asi 40-ti Modrých se dostal Normanům do boku a začal je kropit pravidelnými dávkami šípů. To byla téměř matová situace jelikož Normané se museli pohnout dopředu, tedy do lesa, nebo do boku, taky do lesa. Také mohli utéct ale to nebyl normanský styl. Začali se tedy posouvat do boku a krýt se štíty, to však mělo minimální efekt a proto se zastavili na svahu. (Kniha začínala otáčet stranami stále rychleji) Bubny, temné zvuky se v mlze rozléhaly jako v katedrále. Když v tom se všichni Normané s šíleným řevem rozběhli do lesa, kolem čtyř tisíc řvoucích a dupajících bojovníků se valilo na Modré. První salva, modří vystřelili, zvuk tětiv byl jako orchestr a normanské řady začaly řídnout. Jakmile byli Normané přiliž blízko, začali Modří ustupovat do lesa a Normanští je začali nahánět, to se jim však přiliž nezdařilo protože v lese za chvíli naháněli Modří Normany a hnali je doprostřed lesa.

Kapitola III: Želva nad propastí

Na druhé straně již čekaly asi tři tisíce Modrých na Římany, jak Římané předpokládali, Modří byli sešikováni zády k lesu, napravo měli propast, nalevo pahorkatinu a druhý les a před sebou asi pět set metrů vzdálenou říčku. Římané měli zpoždění, jeden den ztratili při dohadech kdo povede bitvu. Když Římané dorazili, byly už z druhé strany lesa slyšet bubny Normanů. Římské legie však dlouho neotálely a přešly rovnou do útoku. Modří byli v úzkých protože stále nedorazila posila která měla dorazit již před dvěma dny. Ustupovat do lesa nemohli neboť by se dostali mezi Normany a Římany. Od pahorkatiny jim Římané cestu odřízli a tak zbývalo jen ustupovat k propasti a doufat že posila ještě přijde. (kniha už otáčela strany každou sekundu) Modří stále ustupovali k propasti. Luky byly k boji zblízka neúčinné a kopí a šavle nemněli všichni. Už byli jen pár kroků od pádu do hlubin když nad lesem na pahorkatině zahlédli vysoko vystřelený zápalný šíp, Římané jej neviděli protože se neohlíželi avšak Modří pochopili a začali se pomalu ale jistě přesouvat spíš k říčce. Asi po deseti minutách se z lesa na pahorkatině ozvalo dlouhé a táhlé hůůůů hu hu. (to už kniha otáčela listy tak rychle že se ve vitríně spustil alarm) V podání několika tisíc hlasů to znělo jako zpěv duchů, když v tom se zvuk zarazil, chvíle ticha a z lesa vylétly tisíce zápalných šípů, Římané začali zmatkovat a než se nadáli, začali sami padat do hluboké propasti. Museli ustupovat náporu Modrých posil, ale ne k říčce, nýbrž k lesu. Římský organizovaný ústup se rychle změnil v šílený úprk do hlubin lesa. (místo otáčejících se listů knihy již byla vidět jen rozmazaná šmouha) Pak už mělo vše rychlý spád, v lese narazili Římané na Normany a pobili se mezi sebou. Modří pak jen pozvedli zbraně a zazněl nekonečný vítězný pokřik a KLAP!

Stránky knihy doběhly a kniha se se za zaduněním zaklapla právě ve chvíli kdy zmocněnec muzea otevřel dveře do sálu. Přišel k vitríně, vypnul alarm, něco si zamumlal pod vousy a šel, netušil nic o Normanech, ani o „Modrých“, ani o tom co si mezi sebou exponáty šuškali.