Je tomu už nějaký ten čas, co jsem narazil v jistém společenském týdeníku na jeden velice zajímavý postřeh. Jednalo se o postřeh krátký, přesto však velice inspirativní. Tedy k věci, jako lidé se od všemožné jiné havěti odlišujeme mimo jiné i tím, že jsme ochotni strávit nemalou část našeho života konzumací umění. Někteří jedinci navíc stráví ještě podstatnější část života tvorbou onoho umění. I proto se vyvinula celá škála různých uměleckých odvětví, namátkou hudba, literatura, divadlo, film a jiné. Máme ho tolik, že vyznat se v něm je samo o sobě také umění. Naštěstí je tady škola, proklatě dobře vymyšlená mašinérie. Na jedné straně nasypete naivní a negramotné dětičky a na straně druhé vypadnou ostřílení veteráni, v jejichž hlavách je nashromážděno nepřeberné množství nejroztodivnějších vědomostí (o trvanlivosti nashromážděného vědění pomlčíme, to by bylo na další článek). Samozřejmostí je i základní kulturní povědomí, i když počkat, nechte mě přemýšlet. Jakéže kulturní povědomí budou mít oni studentíčci? Tedy vizuální umění (řekněme malířství ale i jiné výtvarno), to nebude stát za moc, chabá dotace výtvarné výchovy byla zaplněna spíše požadavky vyučujícího, aby i ti, kteří prostě nemají vlohy, krásně kreslili zátiší s větvičkou. Hudba se v rámci hodin hudební výchovy omezuje na to, že se žáčci naučí noty, což je pro ně naprosto nepoužitelná forma hudebního zápisu, zakdákají si s učitelkou pár odrhovaček (v lepším případě chabě doprovázených na piano), ale nejvíc se toho dozví o dávno umrlých skladatelích a jejich díle. O filmu ani nemluvím, že by se mu ve škole nějaký předmět věnoval, je asi spíš zápletka z béčkového sci-fi románu než reálná budoucnost. A co literatura? Podívejme na ní, po celou dobu středního vzdělání má několikahodinovou týdenní dotaci, žáci jsou všemožnými, jen ne nenásilnými prostředky nuceni číst veledíla glorifikovaných superhrdinů literatury (což je mimochodem účinná superzbraň na jejich literární apetit), musí z literatury povinně odmaturovat. Pomíjím to, že spíše než „literatura“ by se onen předmět měl jmenovat „dějiny literatury“. Učitelé literatury (kteří jsou obvykle, z mně neznámých důvodů, zároveň také učiteli mluvnice českého jazyka) jsou dosazováni do role univerzálních expertů na umění, kteří jsou samozřejmě také guru v oblasti divadla a často i filmu, architektury a znalci dobových společenských nálad. S oblibou předkládají stoprocentně jisté a naprosto jednoznačné historické pravdy. Proč je tedy literatura v českém školství nadkulturou? Proč jsou zrovna učitelé literatury, tedy češtináři, těmi vyvolenými k určování našeho kulturního pohledu na svět? Nedalo mi to a jal jsem se hledat původ této anomálie. Výsledek mého privátního vyšetřování je nakonec takový, že celý problém je zakořeněn až v dobách obrození, kdy se literatura stala elementem zásadně určujícím národní povědomí, z této doby také pochází Palackého náhled na historii, který má právě onen neblahý sklon k jednoduchému a nezdravě jednoznačnému vykládání dějin. Proč však neduh z těchto pradávných dob přetrval dodnes, je pro mě záhadou sotva vyřešitelnou.

Nejsem kvalifikován k vytvoření vhodného východiska, ale vím, že změna je nutná a troufám si tvrdit, že pro společnost, odkojenou na přeceňování literatury, bude asi dosti šokující. Cestou může být vytvoření předmětu jakési „kulturní výchovy“, která by se fundovaně postupně věnovala všem možným druhům umění, a to ani ne tak náhledem do historie, jako vysvětlením současnosti. Není totiž jediné opodstatněné vysvětlení toho, proč by znalost toho, co složil kdejaký barokní skladatel, mělo být cennější vědomostí než přehled v základních inkarnacích jamajské hudby a jejich společenském významu. Proč by se mělo učit spíše o Orwellově románu 1984 než o Kubrickově filmu Mechanický pomeranč.