Bylo nám historickými okolnostmi dáno do vínku, že mezi Čechy není náboženství zrovna hitem číslo jedna. Dokonce asi ani hitem číslo dva nebo tři. Už od dob dávných se u nás vyskytovalo mnoho protikatolických tendencí a po čtyřiceti letech komunistické terapie hovoří čísla jasně. Bereme-li jako relevantní údaj o počtu aktivních křesťanů volební výsledky KDU-ČSL, pak zoufalé balancování na kraji pětiprocentní hranice mluví samo za sebe. Pět procent, to je každý dvacátý Čech, ovšem letmý pohled po průměrné třídě průměrné střední školy dává jasně tušit, že mezi mládeží jsou křesťané pravděpodobně vzácnější než homosexuálové. Jsme tedy národ bezbožný? Vraždí se snad všude kolem nás v bohapustém amorálním záchvatu? Můžeme s klidem konstatovat, že například hromadných vražd se u nás stalo méně než na silně katolicky založeném jihu USA. Naše společnost, ač téměř bohaprostá, se nerozpadá v křeči anarchie. Naopak, zdá se, že dlouhodobá tradiční absence silné autority církve v naší společnosti umožnila mnohem širší rozvinutí individuálního étosu každého z nás. Dá se říct, že etický imperativ každého člověka ve společnosti je výsledkem jeho vlastního uvážení v závislosti na jeho dosavadních prožitcích a zkušenostech se společností a ne pouze nekritického přijetí nabízeného modelu. Naše společnost je vlastně perfektní ukázkou toho, že člověk jako součást nějaké sociální skupiny, nepotřebuje mít nad sebou drába v podobě církve a kdejakých přikázání, aby se choval morálně. A ten kdo se chová amorálně v ateistické společnosti, toho by k morálce nedonutila ani společnost nábožensky založená. Česká společnost je vlastně důkazem, že náboženství mělo sociální význam v dobách chaosu raného středověku a později. Dnes, v době vzdělané společnosti náboženství pozbývá svého celospolečenského významu. Nemusí být nutně opiem lidstva, rozhodně však již není jeho kořením ani ambrózií.