Politické kotrmelce posledních dní nám, kromě už spíše úsměvných situací, přináší také značné množství poznatků o naší politické scéně. Jak jistě všichni víme, moc se v našem demokratickém zřízení rozděluje na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, tedy mezi parlament, vládu a soudy. Toto rozdělení by mělo zajišťovat větší stabilitu demokracie a vzájemnou kontrolu mezi jednotlivými složkami. Bohužel se v posledních dnech zdá, že členové našeho parlamentu nemají v zásadních otázkách státovědy úplně jasno. Nebo, v horším případě, existenci ochranných demokratických mechanismů úplně ignorují. Jedním z aktuálních případů budiž všudy omílaný případ s datem předčasných voleb. Ústava určuje čtyři způsoby jak dojít k předčasným volbám, našim poslancům se to nezdá dost a proto si vesele schválili zákon, který umožnil předčasné volby už v říjnu. Když jim toto neprošlo přes ústavní soud tak snadno jak čekali, už začali vymýšlet, jak se ústavnímu soudu pomstí. Tomu se říká úcta k právu, navíc tímto zákonodárná moc doslova leze do zelí moci soudní. Případ číslo dvě, privatizace ČSA. Poslancům se opět nezdá, že privatizace provádí vláda a tak v případě ČSA odhlasovali zákon o jejich privatizaci. A lezení do zelí se opakuje, moc zákonodárná tentokrát leze do zelí moci exekutivní. Zarytá představa poslanců, že když něco chtějí tak si na to schválí zákon a je to neotřesitelné je samozřejmě mylná, poslanecká sněmovna není kruh moudrých starců a může dělat chyby. Právě proto zde máme senát a ústavní soud, které slouží jako kontrolní a usměrňovací mechanismy. Že ústavní soud je smysluplný orgán jsme si mohli připomínat celých 40let komunismu. V době kdy podali demokratičtí ministři své demise totiž byl ústavní soud zanesen v ústavě ale nikdo ho neustavil, právě ten by však mohl právoplatnost nastalé situace zpochybnit, a kdo ví, třeba jsme se mohli těch perných 40ti let ušetřit.