Pan Clifford rozepnul moskitéru svého stanu, nespavost je strašná věc, pomyslel si a rozhlédl se po táboře rozestavěném uvnitř oázy. Asi dvě stě metrů od něj hořel už jen jediný oheň, když šel spát bylo jich ještě pět. Zamířil tedy k němu, bylo chladno. U ohně už sedělo několik dalších lidí, povětšinou místních, pronajímali velbloudy a dělali průvodce cizincům. Dost nevýdělečná činnost, vzhledem k tomu, že se zde moc cizinců nevyskytovalo. Pan Clifford se tedy usadil u ohně, nikdo nemluvil, bylo slyšet pouze praskání dřeva a všeho ostatního co se dalo v těchto končinách hodit do ohně. Poušť byla nádherná a tichá. „Kolik je hodin?“ nadhodil pan Clifford. Všichni se jen trošku nechápavě podívali, pouze jistý, jindy velice tichý Egypťan mu lámanou angličtinou odpověděl, že prý tak tři hodiny ráno. Clifford mu posunkem poděkoval a vytáhl odněkud ze své bílé vesty doutník. Po chvilce už tahal také sirky, hořel zde sice oheň, ale jeho anglosaské vychování volilo přecejen právě sirku. V tom se však ozvalo hlasité halekání jednoho z místních lidí. Na vrcholcích písečných dun se objevilo několik velbloudů, pár domorodců vzalo ledabyle pohozené pušky a šlo zkontrolovat, kdo to v tak neobvyklou hodinu ruší klid pouštní oázy. Za několik málo minut už zjevně unavení velbloudi klekali poblíž ohně. První slezl muž působící vůdcovským dojmem a začal jednomu z místních vysvětlovat, že chtějí pouze přenocovat a nabrat vodu. Clifford si ho změřil pohledem a konečně ponořil konec doutníku do plamene sirky. Nově příchozí to zřejmě zaregistroval, vydal několik příkazů zbytku své skupiny a usadil se k ohni, chvíli pouze hleděl do plamene, pak promluvil: „Je dobré potkat v tak daleké zemi někoho s kým se člověk domluví pěkně anglicky, že?“ „Ano to je vskutku milé“, přitakal pan Clifford, čímž rozhovor na několik dalších minut zastavil, po tu dobu blaženě pokuřoval ze svého doutníku. Nakonec mu to však stejně nedalo a obrátil se na nového návštěvníka oázy. „Cestujete z daleka?“ „Ale ano, už dva dny bez přestávky, vezeme do města nové zprávy o stavbě mostu pro železniční trať a také nějaké neveřejné informace“ Odpověděl nováček a zatvářil se tajemně. „Chápu, mimochodem, jmenuji se Clifford, Henry Clifford. Dělám nedaleko odsuď na vykopávkách“ „Těší mně, Meredith O’Clark jméno mé.“ Velice zajímavé jméno, pousmál se Clifford. „To ano“, odvětil O’Clark, „je práce na vykopávkách zajímavá? Mně osobně přišla historie vždy velice nudná“. „Nevím jak pro vás ale pro mě je historie velmi vzrušující, zrovna včera jsme začali odkrývat další vrstvu, ukazuje se, že chrám je zřejmě daleko starší než jsme si mysleli!“ „Úžasné“, odtušil suše O’Clark, „ já mám ale radši trochu více akce, dělám se svými lidmi doprovod po poušti pro toho, kdo si dobře zaplatí, když se občas ukážou místní banditi, to je teprve vzrušení.“ „To možná!“ zasmál se Clifford, „ale historický chrám se mně obvykle nepokouší připravit o život!“ „To opravdu ne“, přidal se, s úsměvem na tváři, O’Clark, „ale kdo není třasořitka, toho banditi tak snadno nedostanou“. „To je možné, ale budoucnost lidstva patří práci duševní, fyzická práce nechť zůstane nevzdělancům“, řekl Clifford v domění, že tím rozhovor končí, jak šeredně se mýlil. O’Clark byl zvyklý prosadit svůj názor. „Musím s vámi nesouhlasit, duše je sice pěkná věc, ale bez těžké fyzické práce je vám platná jako mrtvému slamník a to doslova, K čemu by byly architektům jejich chytré hlavy, kdyby nebylo síly stavařů kteří pomocí fyzické práce myšlenky architektů realizují?“ Clifford, zaražen do země argumenty O’Clarka chvíli zíral do ohně a natahoval poslední obláčky dýmu ze svého doutníku jakoby ze svého okolí vysával myšlenky pro svou odpověď, nakonec vzal zbyteček doutníku a ležérně ho upustil mezi plameny, pak pomalu začal. „Samozřejmě bych mohl opáčit, že práce dělníků by byla naprosto zbytečná nebýt myšlenky architektů, uvedu ale raději příklad ze svého oboru, když pracuji já, nebo někdo z mých pomocníků v terénu, musíme věnovat své práci naprostou pečlivost, žádná hrubá síla nám nepomůže, je nutné odkrývat naleziště píď po pídi mravenčí prací“. Opět zavládlo ticho, dlouhé nekončící ticho narušené pouze lamentováním jednoho z dalších přísedících který v mezičase svého spánku zjistil, že Angličané zabraní do rozhovoru neudržují oheň. O’Clark si podepřel rukou hlavu, a věnoval se přemýšlení. „Víte,“ promluvil náhle, „celý tento rozhovor je vlastně jedno neřešitelné dilema, duše či tělo, co je důležitější, síla ducha nebo síla svalů? Zde v poušti máte mnoho času se zamyslet, ale proč? Proč se zamýšlet a hlavně nad čím? Nad smyslem života, smyslem života je zde pro každého život a přežití. Naopak bez duševní síly se zde do jisté míry obejdete dost dobře, síla vaší paže vás tu udrží naživu.“ „Ano, to je váš názor“, odpověděl téměř bez prodlení Clifford, „ k čemu mi ale bude přežití pokud potlačím svou duši? Život prázdné tělesné schránky není mým snem a vaším snad také ne. Navíc veškerou těžkou práci časem nahradí stroje, vezměte si třeba železnici na které teď pracujete, není lepší táhnout vlak pomocí parostroje než pomocí lidské síly?“ „Ano to je“, přitakal O’Clark, „ale i parní stroj je k ničemu bez…“ Páry, dodal Clifford. Naopak pára je na nic… Bez parního stroje, doplnil ho O’Clark. V tom se první paprsky pouštního slunce přehouply přes vrcholky dun a vrcholky palem se ponořily do zlatavé záře. „Myslím, že jsme naši diskuzi ukončili právě v čas“, pousmál se Clifford protahujíce si záda, „a teď pokud mně omluvíte, si musím dát trochu kávy, jinak mě ten chrám zabije“. „Ale jistě jak je libo“, povytáhl O’Clark obočí a začal připevňovat na sedlo velblouda všelijaké drobnosti. Když oba tito muži opouštěli oázu zaplavenou ranním svitem, tušili, že tato noc byla pro každého z nich skoro nepředstavitelně přínosná, a že, ač se zřejmě již nikdy nestkají, nikdy jeden na druhého a na jeho myšlenky nezapomenou.

Doufám, že se líbilo a prosííím komentáře