Tento článek je mimo jiné také reakcí na téma říjnového magazínu ČiliChili (Je zdarma, ale velmi zajímavý a kvalitní) který dostanete v každé prodejně Vodafone. Není nad samostatnost, rovnost a emancipaci. Všichni mají práva, volí, žení a vdávají se, uzavírají registrovaná partnerství, říkají, co si myslí, pracují, kde chtějí, vzdělávají se a tak dále. Svůj osobitý boj za práva svedly v moderních dějinách ženy, chtěly volit, vzdělávat se a mít stejná práva jako muži. Rovnost, to byl cíl a heslo, které znělo v myslích a následně i z úst mnoha žen v moderním světě. Vlak emancipace se ale jaksi zdráhá ve stanici rovnost zastavit, rychlá jízda se mu zalíbila a na brzdy nemá pomyšlení… Zrodil se feminismus, názorový proud, ze kterého se pod maskou říčky stala velká voda. Nyní razí feministky (a feministi (!) ) pod záminkou rovnosti svou cestu za nadřazeností. EU dokonce projednává zavedení regule, která by procentuelně nařizovala počet žen působících v různých státních institucích, tedy parlamenu, soudech apod. Evropská unie se staví bok po boku boji za „svobodu“ s takovou vervou, že svobodu omezuje. Myslel jsem, že s centrálně řízeným hospodářstvím už jsme jednu dost zlou zkušenost udělali, proč tedy začíná evropské společenství znovu centrálně plánovat a to v kapitalistickém prostředí. Jak asi může tohle fungovat? Někdo by měl možná všemožným feministkám a europoslancům vysvětlit co to rovnost je. Rovnost totiž spočívá v tom, že se ze stejné čáry startuje, ne že všichni stejně protnou cílovou pásku. Jednou z nejhorších věcí na tom celém jsou feministky vydávají se za patrony všech žen, zatímco prosazují čistě subjektivní názory, se kterými se mnoho běžných žen rozhodně neztotožňuje. Mnoho feministek vlastně samoúčelně zneužívá ženy, které nemohou tak hlasitě veřejně promluvit. Celkově se emancipace žen, valí stále vpřed a následkem je ztráta mužské identity. Naprosto nelze se zdravým rozumem popírat to, že ženy a muži mají rozdílné vrozené vlohy. Už je tomu tak, že zatímco pra-žena seděla v jeskyni a starala se o děti apod, tak pra-muži řezali sukovitými klacky do chudáka mamuta zapadlého v díře. Odjakživa byl muž ta silná vůdčí osobnost, šéf. Byl si vědom svých možností, znal své cíle a věděl, jak jich chce dosáhnout. Nyní má jakýchsi pokoutných 50% této role připadnout ženám, zatímco 50% ženského citu pro výchovu, pečlivost a starostlivost má připadnout mužům? Pardon, ale na co máme pak dvě pohlaví, nestačilo by jedno, banda tupých univerzalních hermafroditů? Jistá Andrea Dworkinová se nechala slyšet: „Chtěla bych vidět muže, ležícího v krvi, kterému by z úst trčel podpatek jako jablko z tlamy prasete“ tato osoba je jednou z předních amerických feministek a tvrdí, že každý pohlavní styk je ponižující a právě v sexu je prapůvod sexismu. Myslím, že pohlavní styk s tou to „dámou“ by byl opravdu ponižující pro jakéhokoliv pohlavně se rozmnožujícího tvora naší planety, té „ženy“ bych se osobně nedotkl ani hráběmi. Její postoj je tedy logickým vyústěním rovnice o mnoha členech, jedním z nich je samozřejmě i její(oné feministky) vzhled. Jak praví Roy z the IT Crowd, „nelze jí přehlédnout, má tři řady zubů.“ V čem je tedy vlastně problém? Důvody je nutné hledat u kořenů výchovy dívek. Základním problémem je, již od útlého věku vštěpovaná myšlenka, že pouze jim může být ublíženo a že se tak permanetně děje. Ty pak nabývají dojmu, že samy nemohou být zdrojem jakéhokoliv bezpráví. Zejména na základní škole bezproblémů prospívají, jsou ty hodné zatímco chlapci jsou ženským pedagogickým sborem „kriminalizováni“, obviňováni z věcí které jsou v jejich věku naprosto běžné. Ať už se jedná o drobné potyčky, vzdorovitost, myšlení na vše jiné než na školu, perverzní představy a asociace se slovy kantorů a podobně. Tento vliv má za následek rozdělení společnosti dívek na různé části. Hlavně na ty, které odmítají přestat v jakési „válce pohlaví“ i na střední škole a později v dospělosti, zvyklé na neustálou chválu, pochopení od pedagogického sboru, obávající se, aby jim nikdo neublížil a podobně. U těch se zároveň často vyskytuje jev „memorování“ pro dobré výsledky, to jim sice zajistí dobrý prospěch, na trhu práce jsou však takoví jedinci prakticky nepoužitelní a bezcenní. Druhou hlavní částí jsou dívky, které se vyrovnají s tím, že v životě jsou prostě dvě rovnocenná pohlaví a žádné válčení nemá smysl. Jsou schopné socializace, týmové práce a i když ve škole neprospívají vždy tak dobře (což však není žádné pravidlo, role školního prospěchu je zde dosti volná a je také dobře možné aby byly „symptomy“ obou skupin v této věci úplně naopak, rozhodně nechci rozdělit lidi na ty „zlé“ co sou ve škole ok a na ty neposkvrné anděly, kterejm to třeba ve škole trochu hapruje). Jejich cena u zaměstnavatelů je poměrně vysoká, dokáží si dobře zorganizovat život tak aby věděly, co od něj očekávají. Pro první skupinu následuje jednoduchá budoucnost, poté co skončí školu se nedokáží uplatnit na trhu práce, žijí samy bez stálého partnera, nebo se s ním naopak nedokáží rozumně domluvit „jak to teda bude“. Vše co jim bylo odmalička vštěpováno do hlavy, však říká: „to nemůže být tvoje vina, to je nemožné“ a tak se ublíženým dívenkám nabízí řešení, které do celého jejich myšlenkového modelu krásně zapadá: „jsem diskriminovaná, je mi ubližováno, protože jsem žena, ale já se nedám a budu bojovat za svá práva.“ Každému alespoň trošku bystrému člověku dojde, že onen boj za emancipaci je ve skutečnosti akorát pokus o vlastní zvýhodnění a obvinění společnosti z vlastních nedostatků. Podstatným kořením současného feminismu jsou až groteskně nelogické požadavky. Feministky žádají, aby měly stejné pracovní příležitosti jako muži, na druhou stranu však zákonodárným procesem protlačily zákaz zaměstnávání žen na těžké dělnické práce (třeba omítání…). Zajímalo by mě, kdy se někdo vytasí s požadavkem, aby muži rodili a kojili alespoň v 50ti procentech případů. Nebylo by se čemu divit… Domnívám se, že by nebyl problém označit přinejmenším extrémnější odvětví feminismu za, mírně řečeno, degenerativní. Za „extrémnější“ bych považoval všechna odvětí, který jakkoliv výrazně nevyhovuje současný stav a pozice žen v rámci společnosti. Samozřejmě, že nic nemůže být černobílé a tento článek se snaží jen v krátkosti vyznačit kostru problému, který by však postačil na daleko obsáhlejší text, né-li samostatnou publikaci. Samozřejmě můžete mít na některé mechanismy problému, nebo na problém samotný odlišný názor, nejlépe pak takový člověk udělá, když se o svůj pohled na problém podělí v komentáři pod článkem, nekonstruktivní komentáře však budou mazány (nekonstruktivní = něco jako „za**anej šovinisto“ a podobně  )

Credits: Děkuji především Bikemanovi za korekturu celého textu a upozornění na některé stylisticky nejednoznačné pasáže.