Cenzura českého internetu není materiálem pro
béčkové sci-fi. Alespoň ne podle interního materiálu sociální demokracie
jehož část byla zveřejněna na blogu pooh.cz. Ten nastiňuje obdobu
francouzského HADOPI (úřadu pro kontrolu internetu), který by měl
kontrolovat weby na doméně .cz nebo blokovat zahraniční weby. Počítá
i se systémem udávání samotnými uživateli. Znění dokumentu
uvnitř článku.
Je to
tak a zatýkat ho budou občané Velké Británie. Návod poskytuje webová
stránka www.arrestblair.org. V Anglii totiž existuje zákonná
možnost takzvaného Citizen's Arrest. Tedy jakýkoliv občan smí
někoho zatknout a nenásilně ho vyzvat k odchodu na policeiní
stanici. Více uvnitř článku.
V aktuální Respektu (41/09) se Marek Švehla důvtipně pozastavuje nad tím, proč vůbec někteří diplomaté tvrdí, že je situace v ČR (ať už při jakékoli příležitosti) pro naše zahraniční partnery nečitelná. Není to snad jejich práce, aby situaci udělali čitelnou? Neoznamují nám tedy takovými prohlášeními, že vlastně vůbec nezvládají svou práci?
Politické kotrmelce posledních dní nám, kromě už spíše úsměvných situací, přináší také značné množství poznatků o naší politické scéně. Jak jistě všichni víme, moc se v našem demokratickém zřízení rozděluje na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, tedy mezi parlament, vládu a soudy. Toto rozdělení by mělo zajišťovat větší stabilitu demokracie a vzájemnou kontrolu mezi jednotlivými složkami. Bohužel se v posledních dnech zdá, že členové našeho parlamentu nemají v zásadních otázkách státovědy úplně jasno. Nebo, v horším případě, existenci ochranných demokratických mechanismů úplně ignorují. Jedním z aktuálních případů budiž všudy omílaný případ s datem předčasných voleb. Ústava určuje čtyři způsoby jak dojít k předčasným volbám, našim poslancům se to nezdá dost a proto si vesele schválili zákon, který umožnil předčasné volby už v říjnu. Když jim toto neprošlo přes ústavní soud tak snadno jak čekali, už začali vymýšlet, jak se ústavnímu soudu pomstí. Tomu se říká úcta k právu, navíc tímto zákonodárná moc doslova leze do zelí moci soudní. Případ číslo dvě, privatizace ČSA. Poslancům se opět nezdá, že privatizace provádí vláda a tak v případě ČSA odhlasovali zákon o jejich privatizaci. A lezení do zelí se opakuje, moc zákonodárná tentokrát leze do zelí moci exekutivní. Zarytá představa poslanců, že když něco chtějí tak si na to schválí zákon a je to neotřesitelné je samozřejmě mylná, poslanecká sněmovna není kruh moudrých starců a může dělat chyby. Právě proto zde máme senát a ústavní soud, které slouží jako kontrolní a usměrňovací mechanismy. Že ústavní soud je smysluplný orgán jsme si mohli připomínat celých 40let komunismu. V době kdy podali demokratičtí ministři své demise totiž byl ústavní soud zanesen v ústavě ale nikdo ho neustavil, právě ten by však mohl právoplatnost nastalé situace zpochybnit, a kdo ví, třeba jsme se mohli těch perných 40ti let ušetřit.
Tak máme za sebou eurovolby, výsledky jsou jasné. Oproti jiným volbám vlastně žádné extra vzrušení… Víceméně jedni prorokují blaho v případě vítězství svého a katastrofu v případě vítězství protivníků. Výsledky tedy pro jedny hovoří kladně, pro druhé méně. Je tu však i něco, na co volby poukazují a co určitě není pozitivní ani pro jedny. Abychom se drželi populárních procentuelních vyjádření, letošních eurovoleb se u nás zúčastnilo 26,65% voličů a u ostatních voleb to není o moc jiné. Spíše tedy než oranžového (nebo pro jiné modrého) teroru, bychom se měli obávat prosté volební účasti. Jak je možné, že téměř třem čtvrtinám národa je osud země lhostejný? Jaká je asi pravděpodobnost, že onen pán co ho slyším si v MHD stěžovat na chod země, akorát nadává, ale svou zákonnou možnost vše ovlivnit nevyužil? Dennodenně slýchám, jak je to s českou politikou strašné, ale máme vůbec právo na lepší politiky, když místo voleb raději odjíždíme na své chaty a chalupy? Když si místo toho, abychom, na ani ne hodinku, zvedli svoje zadky, vždy najdeme něco lepšího na „práci. Je mi to líto, ale upřímně, pokud je s českou politikou něco špatně tak to je vina nás voličů a nikoho jiného. Někomu se mohou volební výsledky líbit, někomu ne, když si ale odmyslíme skóre jednotlivých stran, je výsledek spíše smutný.
Bylo nám historickými okolnostmi dáno do vínku, že mezi Čechy není náboženství zrovna hitem číslo jedna. Dokonce asi ani hitem číslo dva nebo tři. Už od dob dávných se u nás vyskytovalo mnoho protikatolických tendencí a po čtyřiceti letech komunistické terapie hovoří čísla jasně. Bereme-li jako relevantní údaj o počtu aktivních křesťanů volební výsledky KDU-ČSL, pak zoufalé balancování na kraji pětiprocentní hranice mluví samo za sebe. Pět procent, to je každý dvacátý Čech, ovšem letmý pohled po průměrné třídě průměrné střední školy dává jasně tušit, že mezi mládeží jsou křesťané pravděpodobně vzácnější než homosexuálové. Jsme tedy národ bezbožný? Vraždí se snad všude kolem nás v bohapustém amorálním záchvatu? Můžeme s klidem konstatovat, že například hromadných vražd se u nás stalo méně než na silně katolicky založeném jihu USA. Naše společnost, ač téměř bohaprostá, se nerozpadá v křeči anarchie. Naopak, zdá se, že dlouhodobá tradiční absence silné autority církve v naší společnosti umožnila mnohem širší rozvinutí individuálního étosu každého z nás. Dá se říct, že etický imperativ každého člověka ve společnosti je výsledkem jeho vlastního uvážení v závislosti na jeho dosavadních prožitcích a zkušenostech se společností a ne pouze nekritického přijetí nabízeného modelu. Naše společnost je vlastně perfektní ukázkou toho, že člověk jako součást nějaké sociální skupiny, nepotřebuje mít nad sebou drába v podobě církve a kdejakých přikázání, aby se choval morálně. A ten kdo se chová amorálně v ateistické společnosti, toho by k morálce nedonutila ani společnost nábožensky založená. Česká společnost je vlastně důkazem, že náboženství mělo sociální význam v dobách chaosu raného středověku a později. Dnes, v době vzdělané společnosti náboženství pozbývá svého celospolečenského významu. Nemusí být nutně opiem lidstva, rozhodně však již není jeho kořením ani ambrózií.
Čas od času se znovu a znovu otevírá oblíbené téma škodlivosti počítačových her a závislosti na nich snad v každém médiu. Pozvaní psychologové straší studiemi a grafy. Abych se k tomu tedy vyjádřil, něco jako závislost na počítačových hrách podle mě neexistuje. Čím že se závislost na hraní her projevuje? Prý že hráč cítí touhu po hře. No to mi promiňte, ale když cítím touhu se najíst nebo proležet dopoledne v posteli, jsem na tom závislý? A jsou snad děti skákající „panáka“ na oné činnosti závislé? Jsem si jistý, že by panáka neskákaly, kdyby necítily touhu to dělat. Co dělá člověk závislý na nějaké droze? Musí ji mít! (Stejně jako hráč zbožňující nějakou hru.) A časem co? Musí jí mít ještě víc! (Pro někoho možná překvapivá novina, ale kterákoliv hra každého jednou omrzí.) Kdyby prostě hry časem neomrzely, herní průmysl by už dávno zkrachoval. Někdo namítne, že když hráče hra omrzí, tak si najde jinou. To je sice pravda, ale takový hráč prostě jen hledá zdroj zábavy, stejně jako když posloucháte dokola pořád jedno album a když vás přestane bavit, prostě seženete jiné. A jste snad závislí na hudbě?
Na závěr bych dodal, že samozřejmě existují případy sociální degenerace v důsledku hraní, nejde však o to, že by hra samotná byla patogenem, ale jednoduše o to, že onen chorobný hráč prostě nemá dostatek jiného vyžití, jiné zdroje zábavy a vzrušení. To v případě dětí samozřejmě není vina ničí jiná než rodičů, v případě dospělého člověka je to vina jeho, ne hry. Stejně tak dobře by se mohl stát chorobným čtenářem braku nebo divákem televize.
