Volím, tedy jsem

Tak máme za sebou eurovolby, výsledky jsou jasné. Oproti jiným volbám vlastně žádné extra vzrušení… Víceméně jedni prorokují blaho v případě vítězství svého a katastrofu v případě vítězství protivníků. Výsledky tedy pro jedny hovoří kladně, pro druhé méně. Je tu však i něco, na co volby poukazují a co určitě není pozitivní ani pro jedny. Abychom se drželi populárních procentuelních vyjádření, letošních eurovoleb se u nás zúčastnilo 26,65% voličů a u ostatních voleb to není o moc jiné. Spíše tedy než oranžového (nebo pro jiné modrého) teroru, bychom se měli obávat prosté volební účasti. Jak je možné, že téměř třem čtvrtinám národa je osud země lhostejný? Jaká je asi pravděpodobnost, že onen pán co ho slyším si v MHD stěžovat na chod země, akorát nadává, ale svou zákonnou možnost vše ovlivnit nevyužil? Dennodenně slýchám, jak je to s českou politikou strašné, ale máme vůbec právo na lepší politiky, když místo voleb raději odjíždíme na své chaty a chalupy? Když si místo toho, abychom, na ani ne hodinku, zvedli svoje zadky, vždy najdeme něco lepšího na „práci. Je mi to líto, ale upřímně, pokud je s českou politikou něco špatně tak to je vina nás voličů a nikoho jiného. Někomu se mohou volební výsledky líbit, někomu ne, když si ale odmyslíme skóre jednotlivých stran, je výsledek spíše smutný.

Bohapustina

Bylo nám historickými okolnostmi dáno do vínku, že mezi Čechy není náboženství zrovna hitem číslo jedna. Dokonce asi ani hitem číslo dva nebo tři. Už od dob dávných se u nás vyskytovalo mnoho protikatolických tendencí a po čtyřiceti letech komunistické terapie hovoří čísla jasně. Bereme-li jako relevantní údaj o počtu aktivních křesťanů volební výsledky KDU-ČSL, pak zoufalé balancování na kraji pětiprocentní hranice mluví samo za sebe. Pět procent, to je každý dvacátý Čech, ovšem letmý pohled po průměrné třídě průměrné střední školy dává jasně tušit, že mezi mládeží jsou křesťané pravděpodobně vzácnější než homosexuálové. Jsme tedy národ bezbožný? Vraždí se snad všude kolem nás v bohapustém amorálním záchvatu? Můžeme s klidem konstatovat, že například hromadných vražd se u nás stalo méně než na silně katolicky založeném jihu USA. Naše společnost, ač téměř bohaprostá, se nerozpadá v křeči anarchie. Naopak, zdá se, že dlouhodobá tradiční absence silné autority církve v naší společnosti umožnila mnohem širší rozvinutí individuálního étosu každého z nás. Dá se říct, že etický imperativ každého člověka ve společnosti je výsledkem jeho vlastního uvážení v závislosti na jeho dosavadních prožitcích a zkušenostech se společností a ne pouze nekritického přijetí nabízeného modelu. Naše společnost je vlastně perfektní ukázkou toho, že člověk jako součást nějaké sociální skupiny, nepotřebuje mít nad sebou drába v podobě církve a kdejakých přikázání, aby se choval morálně. A ten kdo se chová amorálně v ateistické společnosti, toho by k morálce nedonutila ani společnost nábožensky založená. Česká společnost je vlastně důkazem, že náboženství mělo sociální význam v dobách chaosu raného středověku a později. Dnes, v době vzdělané společnosti náboženství pozbývá svého celospolečenského významu. Nemusí být nutně opiem lidstva, rozhodně však již není jeho kořením ani ambrózií.

Zákon na sprosťárny

Mluvit sprostě je dozajista hanebný zozvyk. Napadlo někdy i vás, jestli na to existuje nějaký zákon, vyhláška, nebo jiné nařízení? Neexistuje! V českých zákonech není o sprosté mluvě ani zmínka, přesto na dodržování jejího zákazu dohlížejí denně miliony lidí a desítky institucí. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že se jedná o jednu z nejkontrolo­vanějších norem v naší společnosti. To je sice samo o sobě zajímavé, převratné však nijak. To nejlepší na celé věci je to, že sprostá mluva není společenským patogenem. Když někdo mluví sprostě, nijak tím neohrožuje sebe ani své spoluobčany, není to jako alkohol nebo gambling, není to ani jako vražda, krádež nebo krácení daní. Jedná se vlastně o naprosto neškodný zlozvyk, přesto je jeho dodržování pod drobnohoedem desítek lidí a téměř permanentně. Přiznejme si to, pořádně si prostě člověk zanadává jen když jede sám v autě.

Závislost na PC hrách? A co to má být?

Čas od času se znovu a znovu otevírá oblíbené téma škodlivosti počítačových her a závislosti na nich snad v každém médiu. Pozvaní psychologové straší studiemi a grafy. Abych se k tomu tedy vyjádřil, něco jako závislost na počítačových hrách podle mě neexistuje. Čím že se závislost na hraní her projevuje? Prý že hráč cítí touhu po hře. No to mi promiňte, ale když cítím touhu se najíst nebo proležet dopoledne v posteli, jsem na tom závislý? A jsou snad děti skákající „panáka“ na oné činnosti závislé? Jsem si jistý, že by panáka neskákaly, kdyby necítily touhu to dělat. Co dělá člověk závislý na nějaké droze? Musí ji mít! (Stejně jako hráč zbožňující nějakou hru.) A časem co? Musí jí mít ještě víc! (Pro někoho možná překvapivá novina, ale kterákoliv hra každého jednou omrzí.) Kdyby prostě hry časem neomrzely, herní průmysl by už dávno zkrachoval. Někdo namítne, že když hráče hra omrzí, tak si najde jinou. To je sice pravda, ale takový hráč prostě jen hledá zdroj zábavy, stejně jako když posloucháte dokola pořád jedno album a když vás přestane bavit, prostě seženete jiné. A jste snad závislí na hudbě?

Na závěr bych dodal, že samozřejmě existují případy sociální degenerace v důsledku hraní, nejde však o to, že by hra samotná byla patogenem, ale jednoduše o to, že onen chorobný hráč prostě nemá dostatek jiného vyžití, jiné zdroje zábavy a vzrušení. To v případě dětí samozřejmě není vina ničí jiná než rodičů, v případě dospělého člověka je to vina jeho, ne hry. Stejně tak dobře by se mohl stát chorobným čtenářem braku nebo divákem televize.

Plíživé rudé stíny

Opět mě šokovali a pobavili soudruzi z komunistické strany čech a moravy. Jejich troufalá drzost jak se zdá nemá hranic a tak se zřejmě rozhodli, že změní cestu, jakou se na školách vyučuje dějepis. Všichni totalitychtivci jsou, jak známo, přímo vysazení na kroucení s historií. Je jí totiž možné naservírovat tupému davu na tisíce způsobů. Je asi logické, že tak lahodné sousto jakým pro komunisty naivní žáčci jsou, nemohlo zůstat netčeno, obzvláště poté, co soudruzi v rudých hávech získali s přispěním soudruhů v oranžových hávech takovou moc na úrovni krajů (tedy zřizovatelů většiny základních a středních škol).

No, nezbývá než doufat, že tento povedený fórek zůstane navždy jen hutným kameňákem pro nejotrlejší a že páni soudruzi nezačnou až příliš sršet vtipem.

Vincent

Jméno Tim Burton slyšel jistě již kde kdo. Tento režisér se proslavil především svým nekonvenčním přístupem a originalitou, namátkou si jistě každý vzpomene na Mrtvou nevěstu, Karlíka a továrnu na čokoládu nebou Sweeneyho Todda.

Burtonova prvotina, krátký „stop-motion“ film Vincent, již tak známá není,. Přesto však opravdu stojí za to jí shlédnout, což díky stopáži necelých šesti minut není problém. Tento krátký film nabízí pohled do duše sedmiletého chlapce Vincenta. Vincent je posedlý příběhy Edgara Allana Poea a snaží se tvářit že je jako hororový herec Vincent Price. Tim Burton přináší v tomto filmu unikátní pohled na dětské fantazie a jejich nemalý vliv na psychiku, ukazuje, že dospělí by je neměli ignorovat. Celou atmosféru filmu dotváří veršované doprovodné vyprávění.

Dost už ale bylo řečí, nastal čas shlédnout samotný film.

Česká školní nadkultura

Je tomu už nějaký ten čas, co jsem narazil v jistém společenském týdeníku na jeden velice zajímavý postřeh. Jednalo se o postřeh krátký, přesto však velice inspirativní. Tedy k věci, jako lidé se od všemožné jiné havěti odlišujeme mimo jiné i tím, že jsme ochotni strávit nemalou část našeho života konzumací umění. Někteří jedinci navíc stráví ještě podstatnější část života tvorbou onoho umění. I proto se vyvinula celá škála různých uměleckých odvětví, namátkou hudba, literatura, divadlo, film a jiné. Máme ho tolik, že vyznat se v něm je samo o sobě také umění. Naštěstí je tady škola, proklatě dobře vymyšlená mašinérie. Na jedné straně nasypete naivní a negramotné dětičky a na straně druhé vypadnou ostřílení veteráni, v jejichž hlavách je nashromážděno nepřeberné množství nejroztodivnějších vědomostí (o trvanlivosti nashromážděného vědění pomlčíme, to by bylo na další článek). Samozřejmostí je i základní kulturní povědomí, i když počkat, nechte mě přemýšlet. Jakéže kulturní povědomí budou mít oni studentíčci?